09/02/2021
I my na tuto svatbu tááák rády vzpomínáme... ❤ Děkujeme, Honzi Jan Dikovský PHOTOGRAPHY, že sis vzpomněl 🙏
Jedna fotka co mám rád, každý den s příběhem, pokračujeme:
#3. Na počasí nezáleží
Už vlastně mnoho měsíců, spíše asi let říkám, že na počasí nezáleží. Samozřejmě všem svatebním párům přeji, aby právě v jejich den panovalo to překrásné počasí, ale mnohokráte jsem zažil i opak a mnohokráte jsem i pochopil, že i když může přijít nepřízeň počasí, není to natolik zásadní problém, aby to ovlivnilo náladu na svatebním dnu.
Jestli kdy byla nějaká konkrétní svatební veselka, na které jsem zmokl a vůbec mi to nevadilo, stejně jako všem hostům, dozajista to byla svatba Haničky a Rosti. Byl to den jako z pohádky, slunce hřálo, mraky se na nebi honili sem a tam. Rosťa hýřil svým pověstným humorem a bavil všechny přítomné hosty. Možná pozorné oko na něm spatřilo tu nervozitku, která s ním tenkrát hrála. Pravda, když se Vás během půl hodinky asi 50x krát zeptají jak se cítíš, všechno v pohodě, tak pokud jste i byl, na konci u poslední odpovědi to může být jinak (znám to sám ze své vlastní svatby ;-)) ..
V jeden okamžik přišla za Rostou Andrejka z Kouzelná Svatba vedla jej pryč od všech jejich hostů. Vydali jsme se jen pár desítek metrů od nich, ale dostatečně daleko na to, aby tam bylo soukromí. Rosťa už věděl co ho čeká, za chvilku totiž měla přijít ta jediná a pravá, jeho milovaná Hanička.
Stoupl si přesně jak mu bylo řečeno a čekal. V ten okamžik jsem byl proti němu a mohl jsem si v jeho očích číst. Viděl jsem tam mnohé, radost, štěstí, nervozitku, očekávání ... Pak to přišlo, z druhé strany cesty se objevila ona. Pomalou chůzí se k nám blížila. Rosťa už to věděl a čekal, než přišla, dotkla se ho a on se otočil.
Tolik štěstí co bylo v jeho a jejích očích v ten okamžik, těžko šlo slovy vyjádřit. Měli oči jenom pro sebe a byli oba dva šťastní, že ten den, jejich den, už je tu.
Poté se šli již společně přivítat se všemi svými hosty. Hanička byla překrásná a Rosťa byl náležitě hrdý, že má tak krásnou ženu po svém boku. Uteklo ještě pár minut, které nás dělili od jejich obřadu a vstupu do společného života.
Mraky se mezitím nad námi několikrát zatočili a přišla na um otázka, uděláme ten obřad teď, anebo zkusíme chvilku ještě počkat, jestli se to přežene. Chvilku jsme ještě počkali, ale pak jsme se sborově všichni rozhodli, že jdeme na to, už nikdo nechtěl odkládat to krásné co mělo přijít a jestli zmokneme, bude to štěstí od Pána Boha pro ně dva.
Vykročili jsme a začalo se. Obřad to byl překrásný, v jeden okamžik si i Pán Bůh řekl, že oni dva si to své štěstí zaslouží pojistit na věky věků a přišla náležitě důsledná průtrž mračen, s námi všemi to však vůbec ani nehlo, stáli jsme tam, anebo seděli a poslouchali všechno to krásné co pan farář tenkrát říkal.
Po chvilce nás kapky deště přestaly již studit a všichni jsme si zvykly. Nikdo z nás neřešil jestli na nás prší, anebo svítí slunce. Ten déšť zapůsobil jako katalyzátor štěstí a radosti a jsem si jistý, že jsme se všichni smáli, ještě mnohem víc než-li předtím. Na konci jsme sice byli mokří, ale já ještě nikdy předtím neviděl tolik usměvavých lidé, kteří byli tak spokojení a šťastní.
Došlo mi tenkrát, že na počasí opravdu nezáleží, záleží na jediném. Na Vás dvou! Nevěstě a ženichovi. Protože Vy a Vaše štěstí zalijete nás všechny co tam s Vámi jsme :) No a jak to skončilo, o tom zase někdy jindy, ale můžu říct, že déšť jak začal po chvilce skončil a když si Hanička s Rosťou dávali první pusu, dralo se na scénu už i sluníčko, a já vím, že to všechno bylo přesně tak jak to mělo být
